Dlouho žádnej post a protože se všechno divne zvrtlo a všechno je špatně tak tim uzavíram blog z Ománu. Už nemam sílu cokoliv psát, "vtipnýho" už vůbec ne.
Zbývaj mi 3 měsíce do konce a chalas. Evropa je sice v hajzlu, ale tady už to nedávam ...

Nevyhnutelné dnešní půlnocí zaklepalo na dveře a bez ptaní se vetřelo do života. Nepříjemnej, otravnej vetřelec - ramadán. Zavřeli se všechny restaurace a otevřou až po západu slunce. Nesmí se pít, jíst a šukat přes den. Očista to má bejt. Pche ... Tedy ne že by mi ta třetí věc nějak hrozila. Samozřejmě je to platný jen pro poblázněný muslimy, konekonců ať si dělaj co chtěj.
Každopádně hladovět kvůli nim nehodlam, stejně jako pít v práci. Sice se musim uklidit do kumbálu, kam postící se muslim nevidí, ale aspoň něco.

Heinzovy fazole s chlebem. To bylo dneska, zejtra bude asi písmenková polívka. Taky s chlebem. Pak už nevim.

Auto neni, řidičák taky ne. Mafiánská undergroundová půjčovna nebere telefon (potřebuju prověrku?) a maník, co mi má zařídit ománskej řidičák výměnou za nějakej šustivej bakšiš pro změnu taky nebere telefon. Šmejd.

Předpověd na další dny tedy dost proměnlivá, spíš zataženo s bouřkama. Švihnout tu nějradši se všim, už toho je za ty, téměř, tři roky fakt hodně.

Optimistickej post? Tak to sem si taky myslel, že po nechtěnym příjezdu zpět do pekla, bych moh napsat.
Začátek značně slibnej, na letišti vypadlo 789 indů a pakistánců ze tří letadel, polovina v pitoreskních rouškách, snad aby se nenakazila swine flu, a vytvořila čmoudí koridor na pasový kontrole. Štau jak u Mnichova - polovina se zasekla na novym systému, uvedenym do provozu, s velkou pompou, před půl rokem. Čipový ID karty prostě systém pro dobrou polovinu odmítal a zbytek čmoudů zmateně pobíhal a drnčel indčtinou na rozkazy imigračních úředníků. Welcome to future Oman.

Příjezd na barák, oblečení nevypraný, nevyžehlený. Nablblá housemate vzkázala, že nepřijde, že až bude doma madam. Jako by ji, při jejim věku, snad chtěl někdo ... povalit na postel a znásilnit? Fuck hnedle při entreé. Rvu prádlo do pračky.

Den v práci, nová budova, nové místo, krásní a vtipní kolegové a zahalené kolegyně. Potřesení ruky s master of da boss a zavedení řeči na jak to ale máme pěkné počasí. Na otázku, jestli už sem konečně married krčim rameny. Je to debil. Slizskej.
Práce v cajku, dostávam mail z Česka. Dobrý mail (takový, který vám vleje krev do srdce a odkrví mozeg, haha, ehm). Z práce du pěšky. Patnáct minut, troška potu, ale dá se to. Zítra už bude auto.
» votoč list

Padesátjedna a možná že i víc! A kdo z vás to má?

Nejsem si jistý jestli tenhle post má znamenat obrození. Každopádně je to první krok

34. Celých 34 let čekal Omán na výhru v arabském Gulf cupu. Moc si teda nedokážu představit tehdejšího ománskýho fotbalistu, když mohli být rádi za 4km asfaltových silnic.
Každopádně si Ománsko-Saudské finále rozhodně užili, neboť vyhráli až 6:5 v penaltovém rozstřelu. V nastavení a pak v době kopání penalt bylo v Muscatu neuvěřitelné ticho. Všichni to tak moc chtěli (záběry Al Jazeery, samozřejmě že sem se plácal na gauči). No ale nakonec jim to ten jejich zázrak, co chytá v anglické Premier league, vyboxoval mimo tři tyče a ománci se jali jásat. Srovnání s našim Naganem ani snad nejde a neni to jen tím, že nenalezli (nevylezli) do (z) hospod oslavovat. Ačkoliv, kdyby znali knajpy, tak by nejenom v alejích bylo nablito
Muscat. Jednim slovem brajgl. Klaxon či trubka (pro imobilní) byla součást defaultního vybavení průmerně jásajícího ománce. Bez něčeho takového, co dělákurvakraváljaksviň, nebylo možno na ulici vůbec vkročit!
Samotnou důležitost výhry pak podtrhl sultán, který pár minut po ukončení zápasu vyhlásil na druhý den státní svátek. A pekně pro všechny.
Je jisté, že se ó-všemocný tentokrát přiklonil na správnou stranu.


Tak a to bylo asi poslední vzrušení, které se v roce 2009 v Ománu událo. Dál už bude jen vedro, vedro ... a vedro. Ale nejdřív musí pominout nynější, ukrutně studené (fakt nekecam, double deka stačí jen taktak) zimní večery!